ra The Elder Scrolls: Arena vysla v roce 1994, u nás to bylo na jare - a stal se z ní trhák, ackoliv první verze kvuli zabugovanosti vubec nesly dohrát! Respektive, nesly správne dohrát, nebot ve hre chybela (tusím tri) NPCécka - zadavatelé hlavních questu. Nastestí vsak byl v programu dalsí bug, který umoznoval tu první chybu obejít a hru dokoncit :).
Arena bezela pochopitelne pod DOSem (byla pouze PC verze - jestli ne, tak me opravte) a podle toho také vypadala. Kdybyste ji dnes videli poprvé, asi byste se zdesili. Na svou dobu byla ovsem velmi zdarilá - práve na takových kouscích se dokazovalo, ze i s rozlisením 320x200 pixelu a 256 barvami se dá delat atmosféra. Arena byla 3D, i kdyz engine pochopitelne zdaleka nedovoloval to, co ty dnesní (nedovoloval to ostane ani výkon tehdejsích pocítacu) - byl jednoduchý, s krabicovitými, zásadne pravoúhlými domy a interiéry, cokoliv, co melo mít jiné tvary (lampy, kvetiny, stromy, neprátelé), se resilo sprity. Pro prípadné pocítacové zelenáce podotýkám, ze sprite je bitmapový obrázek, je tedy dvourozmerný - placatý; v praxi to znamenalo, ze kdyz jste se nachomýtli k bitmapové rostline a zacali ji obcházet kolem dokola, rostlina se stále záhadne natácela za vámi jako za sluncem a tím pádem jste ji videli porád jen z jedné strany. Totéz platilo pro neprátele, i kdyz tam se to resilo nekolika animovanými sprity - zepredu, zleva, zprava, zezadu, aby to prece jen tolik nebilo do ocí :) Jednoduchoucké byly i textury, ty se navíc vzhledem k rozlehlosti kontinentu, po kterém se slo pohybovat, stále opakovaly a i domy v jednotlivých mestech si byly k nerozeznání podobné. Melo to i své výhody - napríklad vsechny hospody byly texturovány stejne, ale jinak, nez obchody a ty zase jinak nez bezné domy, chrámy, cechovní budovy a vily bohácu. Výrazne to usnadnovalo orientaci. Verím, ze pro nezasvecené je taková predstava príserná, tehdy se to ovsem tak nebralo a vetsina her (a dungeonu zvlást) na tom byla stejne.
Grafika Areny byla na svou dobu zkrátka úchvatná (vetsinou) a díky tomu mela podobnou atmosféru, jakou dnes známe z Morrowindu - menil se den a noc, menilo se pocasí, menilo se prostredí a to vsechno se menilo v závislosti na zemepisné sírce a délce. Procházka v desti, plavecký trénink pri západu slunce nebo bloudení v zasnezených lesích Skyrimu byl krásný zázitek. Poslední jmenované byla moje oblíbená kratochvíle, kdyz jsem mela válcení a kobek po krk, vyrazila jsem kochat se do závejí :) V zachumelených oblastech také hrála hezká hudba, i kdyz ta byla hezká vsude a recenzenti ji hodnotili stejne dobre, jako grafiku. Vzpomínám si také na rané pokusy o realtime osvetlení - kdyz se v temném podzemí vystrelil chodbou fireball, cestou krásne ozaroval steny kolem sebe. Cas od casu jsem v kobkách vyplácala trochu té many jen abych to videla :)

Dost ale technických blábolu, jak se to hrálo? Co by bylo hrácum Morrowindu povedomé a co naopak ne?
Predevsím, Arena byla mnohem, mnohem rozlehlejsí - zatímco v Morrowindu je jen cást stejnojmenné zeme, Arena zahrnovala celý Tamriel, kontinent, na kterém krome Morrowindu (domova temných elfu - Dunmeru) najdete jeste zasnezený Skyrim (Nordi) a Highrock (Bretoni), bazinatý Blackmarsh (Argoniani), hornatý Hammerfell (Redguardi), zalesnený Valenwood (lesní elfové - Bosmeri), Elsweyr (Khajiiti), ostrov Summurset (vznesení elfové - Aldmeri) a pochopitelne Imperiální provincii (zvaná také Cyrodiil), sídlo císare Tamrielu. Imperiálové jako rasa ale v Arene na výber nebyli a po provincii se ani nedalo moc courat, bylo tam hlavní mesto a hotovo.
Povolání, jména mesícu, prokecávání domorodcu a dalsí podobné detaily byly také tytéz (ad kalendár: v Arene se behem roku slavilo nekolik svátku, kdy mívaly napr. chrámy nebo hospody velkou slevu, skoda, ze neco takového není v Morrowindu taky...) Neslo si vyrobit svoje povolání, mohli jste si vybrat z hotových, ta byla ale stejná, jako jsou v Morrowindu (a jako byla v Daggerfallu). Ve mestech byly chrámy, kde jste si mohli koupit lécení nebo pozehnání, neslo ale vstoupit mezi cleny církve. V budovách cechu mágu se kupovala a vytvárela kouzla (v Arene uz byl spellmaker) a taky tu byly k mání vodicky a ocarovaná bizuterie. Mohli jste si tu nechat rozpoznat nalezenou magickou vec - v Morrowindu na vsem hned vidíte, co to je, ale v Arene to tak jednoduché nebylo. Krome církve a mágu byly v Arene i dalsí cechy (zlodejský, nekromanceri atd., vcetne nasich dobrých známých Blades a Dark Brotherhood), do kterých neslo vstoupit tak, jak to deláme ted, ale bylo mozné pro ne sem tam neco udelat. Cestování se delo na mape provincie nebo kontinentu a cestovalo se výhradne ve vlastní rezii - zádné lode ani broukobusy nejezdily. Hra po zadání trasy spocítala, jak dlouho to bude trvat a kolik to bude stát (cena se lisila podle toho, jestli jste spali v hospodách nebo pod sirákem) a presun se ihned uskutecnil.
V hospodách a v palácích se dala sehnat ruzná práce - vedlejsí questy, které nebyly predem dané, ale zcela náhodne generované podle nekolika ruzných schémat ("neco mi prines", "neco nekomu dones", "dojdi do kobky za mestem pro neco legendárního", "odvez dopis do sousedního mesta", "doprovod princeznu do sousední provincie" atd.), takze se casem zacaly kapánek opakovat. Mnohem rychleji se dalo vydelat nepoctive (to se nezmení asi nikdy :) ) - kdyz mi docházely finance, nenápadne jsem se v noci vyparila z hotelu, vloupala jsem se do nejblizsí vily, která zvenku vypadala dostatecne bohate, a vyrabovala jsem ji od sklepa az na pudu. Cilý bytar si za noc prisel na docela slusný výdelek.
Vetsinu zbraní a brnení byste taky poznali - v Arene bylo mensí procento unikátních predmetu (kdyz uz, tak mely stejnou grafiku, jako neunikátní, a lisily se jen nejakou vlastností), ale byl tu ebonit i dwemerské - tady ovsem trpaslicí - brnení. Skála zacínala - pomineme-li kozené a krouzkové - zelezem a ocelí a pokracovala stríbrem (na nekteré potvory, napríklad upíry, platilo pouze stríbro), elfskou slitinou (mela nazelenalou barvu), trpaslicí, mithrilem, adamantiem a koncila ebonitem. Splasit kompletní ebonitové brnení plus nejakou peknou dai-katanu k tomu, to byl sen kazdého válecníka, který mohl nosit plátovou zbroj (v Arene platilo tehdy obvyklé omezování, kdy nekterá povolání nesmela pouzívat urcité typy brnení ci zbraní nebo nemohla kouzlit).
Mezi potvorami byly staré známé krysy, kostlivci, duchové, zelezní golemové, zombíci, orkové a lichové (nejtuzsí hnusáci ve hre, slyset jejich skreky v kobce, do které jsem práve vlezla, fakt nedelalo dobre na nervy). Navíc byste nasli treba minotaury, ghúly, trolly ci medúzy. Bojovalo se mysí, coz bylo tehdy novum - ruzným smrdláním kurzorem pres obrazovku se sekalo ci bodalo.

A co príbeh? Na zacátku jste se probudili jako vezen v cele kdesi v podzemí (tady by byla jistá paralela s Morrowindem :) ), aniz byste tusili, co se vlastne stalo. Ihned po probuzení se zjeví krasavice - ne vsak Azura, nýbrz Ria Silmane, vase známá z císarského paláce, puvodne nejlepsí zákyne císarova hlavního battlemága Jagara Tharna, ted uz bohuzel duch. Nez se definitivne odporoucí na onen svet, jeste se hodlá zdrzet, aby vám pomohla bojovat proti zlu, které ji zabilo a vás uveznilo. Výse jmenovaný Jagar Tharn si totiz brousí zuby na trun a tak odklidil císare a jeho verné do nejaké jiné dimenze a vládne sám. Pochopitelne se ceká, ze z vezení vylezete a neco s tím udeláte. Jagara je vsak mozné porazit jen s pomocí jeho vlastní magické Hole Chaosu, kterou musíte sestavit z osmi kusu, rozmístených po celém Tamrielu (hul rozbil sám Jagar, nebot s její pomocí teleportoval císare pryc a zase by bylo mozné ho teleportovat zpátky, coz by se mu moc nehodilo). V kazdé provincii vás tak cekají dva obrovské dungeony, do jednoho pujdete pro predmet, který dáte urcité postave a ta vám pak rekne, kde je ten druhý, v nemz objevíte kus hole. Podíváte se pochopitelne i do Morrowindu a to prímo do citadely Dagoth Ur, kde lezí jeden z posledních kusu hole :) Behem shánení si vás pomalu vsimne Jagar a posléze mu dojde, ze vase schopnosti zrejme hrube podcenil, nicméne bude uz pozde - a k velkému finále dojde v Imperial City, respektive v jeho podzemí, kde si spolu zahrajete na kocku a mys.

a The Elder Scrolls II: Daggerfall se cekalo skoro tri roky a behem cekání byla hra, jak uz u takových projektu bývá dobrým zvykem, nekolikrát odlozena. Kdo doufal, ze vývojári v usetreném case vychytávají chyby, seredne se mýlil, Daggerfall byl opet zabugovaný jak zákon káze (první verze zase nesla dohrát).
Co do grafiky byl Daggerfall podobný jako Arena, ale engine byl vylepsený - dalo se kupríkladu koukat nahoru a dolu a domy uz nebyly tak zoufale pravoúhlé. Hezcí byly i spritíky. Povolání uz jste si mohli nakombinovat z jednotlivých dovedností podle libosti, také povysování (v Arene klasické - level poskocil po nasbírání urcitého poctu zkuseností, jedno jestli bojem nebo necím jiným) se podobalo spís Morrowindu, systém kouzelných dovedností (Mysticismus, Iluze, Destrukce atd.) také, duse príser uz se daly chytat do krystalu a pak z nich vyrábet magické efekty na zbrane a predmety. Novinkou byly Daedry, démoni z jiných dimenzí (nekterí zlí, nekterí hodnejsí - napríklad Azura je taky Daedra), které jste mohli vyvolat (ale dalo to hodne práce a stálo to hodne penez) a zeptat se jich na ruzné uzitecné veci, napríklad na místo odpocinku nejaké legendární zbrane (mezi temito unikátními predmety jsou i nasi známí z Morrowindu - Masque of Clavicus Vile, Azura's Star, Ebony Mail nebo Spell Breaker). Mohli jste se pridávat k ruzným cechum (mágové, zlodeji, bojovníci, Drací rytíri, starý známý Dark Brotherhood atd.) a postupovat v hierarchii, nebo se stát vlkodlakem ci upírem.
Velmi oblíbenou novinkou byla moznost koupit si barák nebo rovnou hrad a také jezdit na koni - navíc kun nebyl nijak drahý a mohli jste si ho koupit hned na zacátku. Kone mel zkrátka kazdý a mnoho ctitelu Daggerfallu po vyjití Morrowindu horekovalo, ze tato skvelá vec je pryc (já taky :) ).

Brnení a zbrane se prílis nezmenily, jen pribyl daedrický materiál (predmety z tohoto kovu mely krásne cervenou barvicku) a orkský kov. Mezi potvorami zustaly nekteré z Areny (krysa, duch, ork, mumie, zombie, pavouk), pribyly nové, které byly jen v Daggerfallu (kentaur, harpyje, grizzly, tygr) a svou kariéru zahájilo nekolik, které prezily do tretího dílu (dreugh, ohnivý atronach, ryba). Sprity evidentne nebyly kreslené jako v Arene, ale renderované a to velice peclive, coz bylo patrné zvláste na rozkosne macatých zenských postavách a chlápcích s dokonalými bicepsy.
Hlavním questem bylo pomstít krále Lysanda, který byl zákerne zavrazden (to se ovsem nevedelo, myslelo se, ze padl v bitve) a ted se vrátil coby duch s armádou nemrtváku a usadil se s ní ve meste Daggerfall; a také objevit artefakt zvaný Velké Numidium, který kdysi pomohl císari Tiberovi Septimovi sjednotit Tamriel (pod svou vládou).

he Elder Scrolls Legends: Battlespire byla hra ze sveta The Elder Scrolls, která vysla na konci roku 1997 a záhy upadla v zapomnení. Na vine bylo zastaralé technické zpracování, tou dobou uz se akcelerovalo (tri mesíce po Battlespiru napríklad vysel Unreal), lec Bethesda klidne vyrukovala se sprity (i kdyz, pravda, v SVGA rozlisení). Tedy z technického hlediska zálezitost maximálne pro skalní fanousky. Co se bugu v programu týce - no, nebudeme to rozpatlávat, Bethesda se své tradice nepustila, ba dokonce prý ve své schopnosti vydat pro chyby takrka nehratelnou hru dosáhla nebývale kvalitního výkonu :)
O co v Battlespiru slo? Byla to víceméne akcní hra, i kdyz s RPG prvky - hrác postupoval z úrovne do úrovne, ve kterých vymlátil vsechno, co se hýbalo a sem tam vyresil nejaké to puzzle. Údajne nebyla hra - pomineme-li predpotopní grafiku - zas tak nepovedená a kdyz se do ní clovek trochu zazral, uzil si slusnou porci zábavy.

Hrdinou (nebo hrdinkou) hry je cerstvý zák Battlespiru, skoly pro výcvik císarských strází. Sotva vstoupí do budovy, zacnou se dít divné veci, které hrdina nejakou dobu pokládá jen za test. Brzo mu dojde, ze to asi nebude test, jenze ven uz se nejde dostat. Postupne zjistí, ze jde zrejme o práci Jagara Tharna (dej se odehrává tesne pred Arenou) a daedry Mehrunese Dagona, jejichz prísery se samozrejme hemzí vsude okolo. Krom toho je ve skole uveznený jeste vás kamarád Kaid, který vám bude v boji neprímo nápomocen. Jak to nakonec dopadne muzete hádat :)
Mimochodem, Battlespire mohou hrát dva hráci jako kooperativní multiplayer.

ej hry The Elder Scrolls Adventures: Redguard se odehrával ke konci Druhé éry, tedy období, kdy se na Tamrielu válcilo (respektive císar Tiber Septim válcil - se vsemi ostatními, pochopitelne o to, kdo bude mít na kontinente hlavní slovo). Ostatní národy odolávaly ruzne dlouho a ruzne silne a jedním z nejpotízovejsích byl Hammerfell, kde se ke vsemu rozhorela obcanská válka. Na jejím konci byl bohuzel mrtvý dedic Hammerfellského trunu a vítezná císarská vojska. Cekáte skok rovnýma nohama do válecného eposu a osvobozování provincie od nadvlády Tibera Septima? Zacátek se ovsem nese v duchu takrka rodinném. Nový císarský guvernér totiz zurive cistí Hammerfell od vsech, kdo mají nebo by mohli mít neco proti impériu a mezi zmizelými je Iszara, sestra hlavního hrdiny Cyruse. Cyrus má krome tohoto problému jeste trauma z minulosti, se kterým se behem hledání Iszary bude muset nejak vyporádat, protoze jinak by jí nemohl prijít na oci - pred nejakými deseti lety totiz jaksi zabil jejího manzela. No, a dojde i na to válcení a nakopávání imperiálních zadku.
Dulezitá cást príbehu se odehrává v dwemerských ruinách, kde Cyrus narazí na nekteré dwemerské vynálezy (vcetne Sphere Centuriona a také funkcní vzducholode).

Redguard je akcní adventura, podobající se trochu Tomb Raideru (vcetne tehdy velmi populárního pohledu na postavu hrdiny - zezadu). Technicky byl opet ve své dobe ponekud zastaralý (ale engine byl konecne plne 3D a akcelerovaný), uz tu ovsem máme to nase oblíbené pobíhání po rozlehlé zemi, nechybí ani kecání, nakupování a bojování. S chybami uz to nebylo tak hrozné, aspon jsem zádné vetsí lamentace na toto téma nikde nenasla. Fanouskové Elder Scrolls zkrátka Redguarda prezijí bez vetsí úhony na zdraví.

he Elder Scrolls III: Morrowind : hra vysla na konci roku 2001 a technicky (konecne) odpovídala dobe, ba ji mozná i o zdibícek predcila. Chyby se prakticky neobjevily, pouze bezné mensí bugíky, kterým se nevyhne zádná hra - coz je v historii série vskutku zásadní zlom :). Na rozdíl od predchozích dvou dílu je herní svet mensí a neobjevují se tu zádné náhodne generované dungeony a questy - vsechno je predem pripraveno. I tak ale zustává zachována ta skvelá moznost delat si, co chcete - kolem linie hlavního questu, který se hrou od zacátku táhne, se muzete takrka libovolne pohybovat. Hra nemusí koncit ani po porázce arcipadoucha Dagotha Ura, pokud byste hlavní linii sledovali hned od zacátku a jen minimálne se venovali ostatním questum, muzete se do nich pustit potom.

K Morrowindu byl vydán editor, pomocí kterého lze do hry pridat prakticky cokoliv - treba celý nový ostrov, nebo jen jednu novou zbran. Tento systém dovolil vydání nekolika oficiálních plug-inu, dvou (zatím) datadisku a stovek plug-inu neoficiálních, na nichz se podílejí hráci z celého sveta. Morrowindu se dokonale podarilo pripomenout slávu pomalu skomírající série; v mnoha anketách, od malých az po ty nejprestiznejsí, byl zvolen RPG hrou roku. Zkrátka, jestlize se vývojári pred vydáním kasali, ze Morrowind bude nejlepsí cástí TES, naplnilo se jejich proroctví do posledního puntíku. I kdyz, vzpomenu-li si na své nadsení Arenou a dobu, po kterou me udrzela u pocítace, bylo to vlastne totéz...

Zdroj: oblivion.bonusweb.cz, pripravila: Seven